Slza z tváře padá a té já se ptám,
pročpak já ač tak mladá jen zármutek mám.
Proč mi víno chutná jak hlína a blín,
proč jen já jsem tak smutná
a mám v duši stín.
Měl by v moll hrát klavír
a vlát černý flór.
V mé komnatě zní jen církevní chór.
Proč mě stále studí a tísní ten chlad
a proč pláčem se budím,
když mám k ránu spát, a spát....
Kdo ten můj žal vyléčí,
kdo má na bolest fáč?
Nikdo jiný nepředčí
ten můj zoufalý pláč.
Nikdo jiný nepředčí
Můj pláč, můj pláč
ten můj smutný pláč.
Nač jste páni učení,
no nač, řekněte nač,
když se ve smích nezmění,
ten můj zoufalý pláč.
Když se ve smích nezmění
můj pláč, můj pláč,
ten můj smutný pláč...
Ach ouvej, můj bože,
můj bože na nebesích,
nás už ten smutek děsí.
Já nevím, jak říkám,
já se snad uvzlykám.
